DUFEK Jiří

* 24.04.1932 Střelice u Brna
† 30.10.2018 Praha

plukovník v.v., Ing.

Velitel průzkumného praporu kroměřížské divize (1959 – 1961) Velitel praporu 7. výsadkového pluku (1961 – 1963). Náčelník štábu 7. výsadkového pluku (1963 – 1969).

Životopis Jiřího Dufka, bývalého náčelníka štábu 7. výsadkového pluku v Holešově

Ing. Jiří Dufek se narodil v roce 1932. V šesti letech se jeho rodina přestěhovala ze Střelic u Brna na Podkarpatskou Rus. Jeho tatínek pracoval jako trať­mistr u Československých drah a byl přeložen do Jasiny u polských hranic. Na Podkarpatskou Rus má Jiří Dufek dodnes krásné vzpomín­ky, které mu oživovali jeho rodiče.

14. března 1939 bylo území kolem Jasiny zabráno Maďarskem, a tak se rodina musela stěhovat zpátky na Moravu.

Jiří Dufek dokončil obecnou školu a v roce 1942 nastoupil reálné gymnázium v Brně. Za ilegální čin­nost bylo v průběhu války zatčeno 8 členů rodiny a 6 z nich nacisté popravili. Třinácté narozeniny „osla­vil“ ve sklepě v době nejtěžších bojů
o Brno. I přes mládí ovlivnila nacis­tická okupace zásadním způsobem jeho myšlení a směřování.

Po maturitě se rozhodl jít do armády a tehdy také vstoupil do Komunistické strany. Nastoupil do Vojenského učiliště v Lipníku nad Bečvou, které ukončil po dvou letech v hodnosti poručíka. Nejprve v učilišti zůstal jako velitel školní čety a následně byl vybrán ke stu­diu do Vojenské akademie v Praze. Vysokou vojenskou školu ukončil v roce 1957 v hodnosti nadporučíka. V době studií se také oženil.

Po absolvování školy zahájil vojenskou kariéru u motostřelec­kého pluku v Hodoníně. Absolvoval kurzy řízení nové tankové techniky a vyhodnocování leteckých snímků. O dva roky později převzal samo­statný průzkumný prapor kroměříž­ské divize. Pak přišel další životní zlom. Psal se rok 1961 a Jiří Dufek dostal nabídku práce ve funkci ve­litele praporu výsadkového pluku v Holešově. Po absolvování krátké­ho kurzu a prvních seskoků z letadla se hlásil u velitele pluku Miroslava Šediny. Po dvou letech byl jmeno­ván náčelníkem štábu pluku a po­výšen do hodnosti podplukovníka. Po násilném rozpuštění výsadkové­ho pluku v roce 1969 byl převelen na odkladiště k výsadkové brigádě do Prostějova a v roce 1971 propuš­těn jako nevyhovující z armády.

Ing. Dufek: „Velice rád vzpo­mínám na Holešov, na město, kde jsem prožil nejlepší roky, na plodný a spokojený život, na svoje přátele i na malou zahrádku u letiště. Myslím si, že jsem život nepromrhal.“

Ing. Dufek: „Po osvobození v květnu 1945 jsem se zúčastňoval všeho života v obci, v Sokole, ve Svazu mládeže, zúčastnil se Všesokolského sletu i pohřbu prezidenta Edvarda Beneše v Praze. Šel jsem jako mnoho mladých do všeho s nadšením. V době letních prázdnin jsem byl na brigádě v Ostravě bez nároku na jakoukoliv od­měnu. Chtěli jsme změnit svět. Chtěli jsme svět bez násilí, nenávisti, spravedlivý pro všechny. Republiku jako most, který spojuje, a ne po kterém se šlape. Lepší svět. To je cílem každé nové generace.
Bylo to cílem i naší generace.“

Jiří Dufek: „Proč jsem vstoupil po válce do armády a v té době i do Komunistické strany? Neměl jsem mnoho na vybranou. V roce 1938 nás v Mnichově zradili spojenci, na které se celý národ spo­léhal. A tak jsme se obraceli na Sovětský svaz. Nakonec to byl on, kdo nesl téměř po celou dobu hlavní tíhu války proti nacismu v Evropě. Německé obyvatelstvo utíkalo před postupující Rudou armádou a hledalo záchranu na západě. V době, kdy se Rudá armáda rvala o každý metr území, projížděly armády na západě bez většího odporu. Nacisté viděli hlavní nepřátele v komunistech, sociálních demokratech, sokolech a v inteligenci. Ti také byli nejví­ce vězněni a popravováni od samého počátku okupace. Tak jsem to viděl já jako kluk a tak se to také chápalo v rodině, a to nejen v naší. Padesátá léta nebyla jen o komunistické diktatuře, ale také o přípravě na novou válku. Kde jsem měl tedy vybírat? Nešlo snad také v té době o obranu vlasti?“

Vzhledem ke svým postojům k polednovému vývoji a k okupaci v roce 1968 nemohl v Holešově ani v tehdejším Jihomoravském kraji zůstat. Po několika pokusech se mu podařilo najít práci v úseku zásobování u Železničního stavi­telství Praha. Nesměl však vyko­návat oficiálně žádnou vedoucí funkci. Byl ovšem uznáván, mohl se podílet na rozhodujících pracích, které v té době závod prováděl, zejména na výstavbě pražského metra a modernizaci železničních tratí, pražského letiště, výstavbě dálnice či rekonstrukci energetic­ké sítě v Praze. Podílel se rovněž na výzkumných úkolech minister­stva dopravy, konkrétně na využití osobních počítačů.

Své si po roce 1969 zažila i celá rodina Jiřího Dufka. Manželku přijali vždy jen na podřadné místo, nemohla uplatnit svoje znalosti jazy­ků. Syna nechtěli uvolnit z pracov­ních záloh, aby se mohl s rodinou přestěhovat.

U Železničního stavitelství pra­coval Jiří Dufek do roku 1998 a poté se podílel jako společník na zalo­žení menší obchodní firmy, která prosperuje dodnes. Po 56 letech pracovní aktivity odešel definitivně v roce 2007 do důchodu. Minister­stvo obrany Ing. Jiřího Dufka stejně jako mnoho jiných v roce 1990 reha­bilitovalo a byl povýšen do hodnosti plukovníka.

Jeho manželka, se kterou pro­žil padesát let, zemřela. Tragicky za­hynul i syn. Ing. Dufek začal ke stáří nový život. Má spoustu zájmů, snaží se žít aktivně, dokud to zdraví dovo­lí. Například i tím, že spolupracuje s holešovským Klubem vojenských výsadkových veteránů.
Na základě podkladů Jiřího Dufka zpracoval František Sovadina

Ing. Jiří Dufek: „Po celou dobu jsem byl předmětem zájmu bezpečnostních orgánů. Až v současné době, kdy se to­muto období mohu věnovat, si vše dávám do souvislos­tí. Vždy před výročími a vý­znamnými návštěvami stálo před mým domem vozidlo se dvěma muži. Nyní jsem se dozvěděl, že jsem na se­znamu akce Norbert. Ještě před revolucí mě informoval jeden spolupracovník, že na bezpečnosti je fotodokumen­tace o tom, jak stavím rodinný domek. Došlo také k několika pokusům stíhat mě za hospo­dářské trestné činy.“

Ing. Jiří Dufek: „Moje svědomí je čisté. Moje postoje nevznikly náhodou v lednu 1968. Předně jsem byl vždy veden rodinnou tradicí a výchovou k vlastenectví, spravedlnosti a k tomu, abych se mohl každému přímo podívat do očí. Měl jsem pro to příklady z rodiny. Nejen u těch, kteří byli popraveni. Když za mým dědou přišli Němci v roce války s výhodnou nabídkou práce, prohlásil: pro Hitlera nezatluču ani hřebík. Když za mým otcem, tehdy vedoucím pracovníkem ministerstva dopravy, přišli v roce 1969, aby napsal svoje vyjádření ke vstupu vojsk, napsal: Jde o okupaci. Druhý den nesměl do kanceláře a dožil rok do důchodu jako poskok.

Rozpor mezi ideou a praxí komunismu mně začal být zřejmý v roce 1956 po odhalení stalinské praxe. Utvrzoval mě v tom i kritický postoj mého otce k politice strany v praxi a jeho poznatky ze za­hraničních cest.“

Plk. Ing. Jiří Dufek zemřel v Praze dne 30. října 2018 ve věku 86 let.

(Převzato s laskavým souhlasem KVV Holešov z http://kvvholesov.clay-eva.cz/?page_id=11)

Dodatečné materiály:

Dokumenty:

Fotogalerie:

Fotogalerie

Videogalerie:

Zvuk:

Vzpomínky:

Zdroj:

Hlavní foto:

Jiří DUFEK

Text:

http://kvvholesov.clay-eva.cz/?page_id=11