Červené Barety ČSR
BACHRACH Peter (1929)
BACHRACH Peter * 05.02.1929 Ostrava podplukovník v.v. Za 2. světové války prošel speciálním výcvikem u partyzánů, účastník SNP. V roce 1948 odešel do vznikajícího státu Izrael, kde sloužil v arámdě. Dnes žije v Izraeli. |
Životopis: |
Petr Bachrach se narodil 5. února 1929 v Bielsku v polském Horním Slezsku v židovské česky a německy hovořící rodině. Po vypuknutí druhé světové války v roce 1939 uprchl na Slovensko, kde až do roku 1942 navštěvoval židovskou školu. Celá rodina, až na strýčka z otcovy strany, byla transportována do koncentračních táborů, kde všichni zahynuli. Stejný osud měl stihnout i Petra Bachracha. Ten však dokázal v roce 1943 z transportního vlaku uprchnout a ukrýt se v horách. Po nějaké době se přidal k místním partyzánům, s nimiž se účastnil řady operací v rámci Slovenského národního povstání. Po příchodu Rudé armády byl mobilizován k vojsku, v němž setrval až do konce války. Potom armádu v hodnosti podporučíka opustil. Po válce se vyučil automechanikem a složil maturitní zkoušku. Po vzniku Izraele se přihlásil do Palmachu a bojoval v izraelské válce za nezávislost. Ačkoliv v roce 1952 odešel do civilu, byl jako záložník nasazen ještě v sinajské (1956), šestidenní (1967) a jomkipurské válce (1973). V roce 1982 se zúčastnil operace Mír pro Galileu, kde padl jeden z jeho synů. V letech 1990-2005 žil Čechách, poté se ale vrátil do Izraele, který považuje za svůj domov. (Převzato s laskavým souhlasem Post Bellum z https://www.pametnaroda.cz/cs/bachrach-petr-1929) |
Osudy pamětníka (1): |
Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.)
MládíPetr Bachrach se narodil 5. února 1929 v Bielsku v polském Horním Slezsku. Celá rodina se tam přestěhovala z Hranic na Moravě, aby zde otec mohl vést textilní továrnu. Matka Petra Bachracha pocházela z Opavy. „Moje maminka uměla jenom německy. Tatínek studoval i české školy, takže uměl i česky. Ale doma jsme mluvili německy.“ Pan Bachrach měl pouze jednoho sourozence – staršího bratra. Rodina se hlásila k židovské národnosti, avšak vyznáním patřila spíše mezi nepraktikující Židy. „Jak já se pamatuji, tak do synagogy jsme šli jednou ročně.“ Pan Bachrach nevnímal předválečný antisemitismus nijak intenzivně. „My jsme byly ještě děcka. Tu a tam jsem slyšel: ‚Židák‘ nebo něco takového, ale nevšímal jsem si toho.“ Do začátku druhé světové války navštěvoval školy v Polsku, po roce 1939 však musel své studium přerušit. Útěk na SlovenskoVzhledem k tísnivým poměrům v okupovaném Bielsku se téhož roku rozhodl pro útěk za hranice. „V roce 1939, v prosinci, jsme s placeným průvodcem přešli jako malá skupina ilegálně na Slovensko.“ Zde uprchlíky rozdělili: pan Bachrach byl poslán do Liptovského Mikuláše, kde až do roku 1942, podle svých slov, klidně žil a chodil do místní židovské školy. Situace zhoršila až v roce 1942. Židovskému obyvatelstvu bylo zakázáno vycházet z domu v určité hodiny a znemožněno navštěvovat některá místa. „Na Slovensku jsem toho slyšel dost. Samozřejmě, že tam byl antisemitismus, ale ze začátku jsme si toho moc nevšímali. Začalo být ‚veselo‘ až v roce 1942.“ Toho roku začaly rovněž deportace slovenských Židů do koncentračních táborů. Osud rodiny„1. března (1942) začal první transport. Sebrali všechny muže od 16 do 60. Mezi nimi také můj bratr, byl tam na přeškolování židovské mládeže pro tehdejší Palestinu. Bratr pracoval jako stolař. Studoval předtím ve Frýdku-Místku. Já byl na to příliš mladý, tak jsem byl přidělen k židovské rodině, u které jsem žil. Bratra sebrali s celou skupinou do transportu v březnu roku 1942. Já jsem z rodiny zůstal sám. Tatínka odvezli v roce 1939 v transportu do Niska a tam byl zastřelen. Maminka zůstala ještě v Bielsku a dostala povolení přestěhovat se ke své rodině do Olomouce. Tam byla celá rodina: babička, dědeček, teta, její bratr atd. Prodala všechny věci v Bielsku, přišla do Olomouce a v roce 1942, myslím, že to bylo v červnu nebo červenci, byla celá rodina deportovaná do Terezína. Předtím ještě děda umřel, to bylo jeho ‚štěstí‘. Maminka byla v Terezíně moc krátkou dobu, nějakých dvacet dní, protože měla invalidní sestru. Odvezli ji do Baranovic a tam zahynula. Samozřejmě i strýc a všichni byli dřív nebo později posláni do Osvětimi a nikdo z nich se nevrátil.“ Útek z transportuStejně tak i pan Bachrach, tehdy třináctiletý chlapec, měl být poslán do koncentračního tábora: „Jednoho dne ke mně přišel můj profesor, Tochten se jmenoval, moc hodný člověk, a říkal, že mě hledají. Ihned mě sebrali na nádraží v Mikuláši, posadili mě do vlaku a jel jsem do Ružomberka, kde jsem měl vzdálenou rodinu a u kterých jsem se ukrýval rok. Pak mě jednoho dne chytili a odvlekli do Ružomberka. To už bylo začátkem roku 1943. Mladí lidé už nebyli, už byli deportovaní. Zařadili mě do transportu starých lidí, vždycky jsem šel nakonec a snažil jsem se vyhnout. Nakonec mě vyzvedli na poslední vagon: byl to starý dobytčák, podlaha byla shnilá. Jak mě zvedli nahoru, viděl jsem: dvě prkna byla shnilá, začal jsem do nich kopat, udělal jsem otvor, že jsem se mohl přesmýknout (nejsem tak obrovské postavy). Lidé na mě začali křičet. Říkal jsem: ‚Nechte mě žít.‘ Vlak už jel, nevěděl jsem samozřejmě, kde jsem. Chytil jsem se os. Na hoře na vagoně byli buď esesáci, nebo gardisti, to už si nepamatuju. Vlak jel pomalu. Byla to všechno náhoda. Říkal jsem si ‚Buď se mi to podaří, anebo se zabiju. Aspoň se nebudu trápit.‘ Pustil jsem se, udělal několik kotrmelců, viděl jsem, že se mi nic nestalo. Zdálo se mi, že střílejí.“ Vyvázl bez zranění. Transportní vlak jel dál. Chlapec vstal, strhl z kabátu Davidovu hvězdu, která označovala Židy, a utekl do hor. Zde zůstal několik týdnů u zdejšího bači. „Naučil mě dělat sýry, másla... Příliš se nevyptával.“ Po nějaké době se pan Bachrach rozhodl vrátit zpět do Ružomberka. Cestou se živil malými krádežemi na polích či sběrem lesních plodů. V Ružomberku se dostal na tamní nádraží, kde si vydělal peníze nošením zavazadel cestujícím. Za ty pak nakoupil základní prostředky. Poté se v místních horách vloupal do seníku, kde pobýval. „Koncem roku 1943 už jsem slyšel, že v okolí jsou partyzáni. Říkal jsem: ‚To je ono! Chci k nim.‘“ Přechod k partyzánůmKe své partyzánské jednotce se Petr Bachrach dostal přes lékaře-gardistu, který však před válkou ošetřoval židovské rodiny. Nakonec se ukázalo, že lékař byl členem odboje: „Vyšlo najevo, že byl vysokým důstojníkem v československé armádě.“ K partyzánům ale nebyl přijat každý: „Chtěli mě vyzkoušet, tak mě poslali dolů do městečka, do Prievidze, kde byla německá jednotka. Abych vypátral, co tam je. Sebral jsem si torbu, vypadal jsem jako školák. Uměl jsem německy perfektně, ale věděl jsem, že německy nesmím tak dobře mluvit. Mluvil jsem, jako bych neuměl, jen takovou lámanou němčinou. Stál tam u brány kasáren německý voják. Začal jsem s ním mluvit, byl rád, že s někým mluví. Začal jsem se ho ptát, co tam je atd. Začal mi vyprávět, jaká jednotka atd. S tou informací jsem se vrátil a viděli, že mluvím pravdu, protože věděli, co tam je. V té době jsem začal být spojkou velitele a později jsem se stal velitelem skupiny deseti lidí. Nakonec jsem byl velitelem čety.“ Pan Bachrach ve svém vyprávění s úsměvem zdůrazňuje, jak byl tehdy mladý. „Měl jsem tehdy 16 a něco a můj nejstarší voják měl 35. Byl jsem samozřejmě nejmladší, ale nejzkušenější.“ Slovenské národní povstáníPartyzánská jednotka, vedená majorem Sečanským a čítající přibližně sto mužů, působila hlavně v Nízkých Tatrách. „Později jsme dostali příkaz přiblížit se k Dukle.“ Přešli přes frontu až do Běloruska. „Šli jsme po horách, samozřejmě hlavně v noci.“ Po cestě nebyly výjimkou ani přestřelky s německými hlídkami nebo gardisty. Tyto přibližně tři tisíce kilometrů partyzáni ušli za půl roku. Po příchodu do Běloruska byli partyzáni posláni do Svobodovy armády. „Byl jsem tam jediný Žid…Přeškolili nás za krátkou dobu – za šest dní – na parašutisty.“ Poté byli letecky posláni a vysazeni nad Prašivou u Donoval. Jejich úkolem bylo pomoci Slovenskému národnímu povstání. Po neúspěchu povstání se museli stáhnout opět do hor. „Celou tu dobu v zimě – od roku 1944 do 1945 – jsme dělali, co jsme měli dělat: partyzánské boje. Vyhazovali jsme do vzduchu mosty, přepadali německé kolony. To bylo až do dubna 1945.“ V zimě roku 1944 byl pan Bachrach během bojů postřelen. Problémy se zásobováním„Měli jsme hlavně německé a české zbraně. Potřebovali jsme náboje. Náš velitel pan Sečanský si vzpomněl, že za povstání někde zahrabali v bunkru u Prievidzy velkou část munice. Bylo nás s ním asi osm kluků a šli jsme to hledat. Našli jsme bunkr, ale byl už prázdný. Viděli jsme stopy od tanků – pravděpodobně to našli Němci. Měli jsme se vrátit zpátky do hor. Zeptal se nás: ‚Vrátíme se s prázdnou?‘ My jsme řekli: ‚To tedy ne!‘ Rozmístil nás u cesty mezi Handlovou a Prievidzou, tam je takový strmý kopec. Nevěděli jsme, co bude. Najednou slyšíme takový silný zvuk. Z dálky jsme viděli, že jedou dvě osobní vojenská auta a dále za nimi náklaďák a ještě obrněný náklaďák. Byli jsme v příkopě, když se přiblížily, vypálili jsme do těch osobních aut. Hned zastavila, protože tam nikdo nežil. Vyběhli jsme a rychle brali, co jsme mohli: mapy, revolvery atd.“ Jak pamětník vzpomíná, dodnes má na památku schovaný ukořistěný kompas. V československé armáděPo příchodu Rudé armády mohli partyzáni opět sejít z hor. Byli posláni to Turčianského Martina do zdejších kasáren. „Tam z nás udělali lidi.“ Následně byli mobilizováni do armády. „Byl tam pozůstalostní pluk. Viděl jsem na dveřích nápis: ‚Štábní kapitán Bachrach.‘ Zaklepal jsem a vidím tam sedět nějakého dědka (tehdy ještě dědek nebyl, měl 62, ale pro mě to byl dědek.) A vyšlo najevo, že je to starší bratr mého táty. Říkal: ‚Už boje nejsou, už zůstaneme spolu.‘ Skutečně: pluk se ještě přestěhoval do Kroměříže, tam jsme byli ještě několik týdnů a pak jsme demobilizovali. On byl z Ostravy-Orlové, šel jsem s ním tam. Měl tam byt, který hned dostal zpátky. Byl důlním inženýrem, dostal práci a já jsem tam začal chodit do školy.“ Život po válceS materiální pomocí od československé armády nastoupil po válce do kvinty reálného gymnázia v Ostravě. „Tam jsem byl rok. Moji spolužáci byli sice ve stejném věku, ale byla to pro mě děcka.“ Šel se tedy raději učit automechanikem. Do roku 1947 složil maturitní zkoušku a byla mu přidělena hodnost podporučíka. Antisemitismus po válce„Měl jsem profesora dějepisu, mladý člověk, ještě když jsem byl na gymnáziu, měl 28 let. A od něj, ať jsem se učil, nebo neučil, vždycky jsem dostal pětku. A vždycky nějaké narážky na Židy atd.“ Tato skutečnost pobuřovala nejen pana Bachracha, ale i jeho spolužáky. Nakonec se vše – zejména díky pamětníkovým válečným zásluhám – udobřilo. Cesta do IzraelePo roce 1947 se pan Bachrach přihlásil v Ostravě do izraelského Palmachu. „Věděli, že mám už nějaké zkušenosti. A tyto lidi tehdy právě hledali.“ Spolu s jedním kamarádem se tedy v dubnu 1947 vypravil z Ostravy přes Německo do Francie. „Byli jsme skupina asi 20-25 lidí, co jsem znal.“ Odtud pak odpluli lodí Fabio až do Izraele. „Byli jsme tam jako sardinky,“ vzpomíná. V IzraeliPalmach s výcvikem svých vojáků nijak neotálel: „Sebrali nás hned, jak jsme přistáli.“ Díky svým znalostem československých zbraní, které se používaly i v Izraeli, se pan Bachrach stal vojenským instruktorem. Byl poslán do poddůstojnické a posléze i důstojnické školy. Jako voják Palmachu se zúčastnil tzv. války za nezávislost Izraele v roce 1948. Bojoval mimo jiné u Tulkaremu a u Jeruzaléma „Obklíčili nás a v Jeruzalémě nedostávali potraviny. Museli jsme vybojovat cestu, abychom se tam dostali s potravinami i s municí pro obranu města.“ Po rozpuštění Palmachu byl následně převelen do důstojnické školy. Do roku 1952 zůstal vojákem z povolání, ale poté z armády odešel. „Člověk musí vědět, s kým se má oženit: buď se ožení s armádou, když je v bojové jednotce, anebo se ožení se ženou. Říkal jsem si, že jsem normální, že je lepší se oženit se ženou. Chtěl jsem, aby bylo ještě po mně pokolení, když celá moje rodina zahynula.“ Ačkoliv byl vyučeným automechanikem, hledal si spíše práci řidiče. Tu nakonec získal, když se stal osobním řidičem poslance izraelského Knessetu, kterému dělal rovněž tělesného strážce. „Bylo to krásné období,“ konstatuje, když na těchto pět let svého života vzpomíná. Poté se stal řidičem nákladních vozidel. Další bojová nasazeníV roce 1956, když vypukla sinajská válka, byl sice mobilizován, ale bojů se aktivně nezúčastnil. Během šestidenní války v roce 1967 byl nasazen již v hodnosti kapitána – po svém přeškolení na tankistu. „Byl jsem u obrněné pěchoty.“ Pan Bachrach absolvoval boje v západním Jordánu. Poté přišel příkaz dobýt Golanské výšiny. „Tak jsme se za tři dny obrátili a jeli na Golanské výšiny.“ Tyto obsadili bez větších ztrát (51 mrtvých mužů z 800 nasazených). V té době již byl rovněž společníkem v jednom autoservisu v Haifě. V roce 1973 začala náhle válka Jom Kippur. „Dostal jsem telefon od své jednotky. Hned jsem se oblékl, skočil do svého auta. V životě jsem tak rychle nejel, jak jsem se tehdy dostal na Golanské výšiny. Tam na nás zaútočilo 800 tanků. Dostal jsem se tam tak rychle díky tomu, že byl Jom Kippur a silnice byly úplně prázdné. Na Golanských výšinách byla tehdy jen jedna jednotka: byla to naše 188. brigáda, která byla rozdělena. Půlka pluků byla znovu postavena, byli to aktivisté, a ta druhá půlka byli záložníci. Já jsem byl z těch záložníků. Ale když jsem tam přijel, jak jsem říkal: zaútočilo na nás 800 tanků a my jsme tam měli na celých Golanech snad 80 tanků, to znamená jedna desetina, byly tam hrozně tuhé boje. Náš velitel brigády padl, jeho zástupce, skoro všichni důstojníci štábu také. Tanky byly zničené… Najednou se Syřané sami zastavili, mysleli, že jsme je vlákali do nějaké pasti. A to bylo dost času na to, aby tam přišli naši záložníci. Byly tuhé boje ještě dva dny a nakonec jsme je zahnali. Já osobně jsem se dostal až pět kilometrů před Damašek.“ Petr Bachrach nebojoval ze své rodiny jediný: „Zde už byl vojákem i můj syn. Byl tehdy v elitní jednotce parašutistů.“ V roce 1982 se zúčastnil operace Mír pro Galileu. Nyní již ne jako tankista, ale jako člen Cahalu – obranného vojska Izraele. Byla vytvořena jednotka pro boj v terénu, která byla spojena přímo se štábem armády. „Já jsem byl velitelem jedné skupiny.“ Pan Bachrach byl nasazen opět na Golanských výšinách a bojoval opět po boku rodiny – tentokrát dvou synů. Jeden ze synů během bojů padl. Zpět v ČeskoslovenskuV roce 1990 se pan Bachrach na 15 let vrátil zpět do Československa. „Měl jsem se tam (ČSFR, ČR) dobře, dostal jsem vše, co mi náleželo. V Ostravě jsem byl zvolen předsedou židovské obce a sloužil jsem tam dobrovolně téměř 10 let. Ale rozhodl jsem se: v každém případě pochován chci být tady v Izraeli.“ Domovem v IzraeliOd listopadu 2005 žije ve městě Haifě v Izraeli. Angažuje se v místním sdružení pro rodiče padlých vojáků. „Zde když padne jeden voják, pláče celý Izrael,“ říká. © Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století (Převzato s laskavým souhlasem Post Bellum z https://www.pametnaroda.cz/cs/bachrach-petr-1929) |
Osudy pamětníka (2): |
Z dobytčáku do OldsmobiluV prvních týdnech 2. světové války, v říjnu roku 1939 byl vypraven 1. transport Židů od 16 do 60 let do Niska nad Sanem. Zde si Židé měli vybudovat tábor. Na podzim téhož roku Němci vyhodnotili, že tento pokus o řešení židovské otázky je neúspěšný, a tak tábor nechali opět rozebrat a Židy propustili na východ. Jelikož za nimi stříleli, Rusové na tento „útok“ odpověděli také střelbou. Propuštění Židé se však octli uprostřed této bezvýznamné přestřelky a většina z nich také nepřežila. Mezi těmito chudáky byl i Leo Bachrach (dědův otec), bývalý generální ředitel české továrny Union na pytlovinu. Po této smutné události se dědova maminka rozhodla zachránit aspoň mého dědu a jeho staršího bratra. Zaplatila nemalé peníze za přechod jejích synů na Slovensko a následně se měli vydat do tehdejší Palestiny. Bratr se dostal do přípravné školy na přesun do Palestiny. To se ale již hranice uzavřely a oni zůstali „viset“ na Slovensku. Děda se tehdy ocitl v Židovské rodině v Liptovském Svatém Mikuláši. Za nedlouho přišel další transport, nikdo se z něj nevrátil, ani dědův bratr – Jan Bachrach. S maminkou Ernou si děda nějaký čas dopisoval, než ji také odvedli do koncentračního tábora. V posledním psaní z 20. 6. 1942 píše, že ji brzy odvedou. Dědův děda zemřel přirozenou smrtí ve věku 82 let, 2 týdny před prvním transportem, kterému by se nejspíš nevyhnul. Po neúspěšném pokusu o útěk do Palestiny zůstal děda tedy v Liptovském Svatém Mikuláši. Jednoho dne za ním přišel profesor Tochten s manželkou a řekl mu: „Hledají tě!“ Ihned ho sebrali a posadili na vlak do Ružomberka. Tam měl Petr nějaké známé a byli ochotni ho přijmout. Po nějaké době se velká část rodiny šla skrýt do hor a dědu bohužel chytili gardisté. Následoval transport do Žiliny a poté do Osvětimi. V něm byli jen staří lidé, děda byl jediný chlapec. „Vezli nás na boční nádraží a viděl jsem ten vagón. Já jsem se cpal na konec a najednou vidím dobytčák, ale starý a shnilý. Vecpali asi 70 židů a Židovek do jednoho vagónu, mě do posledního. Jak mě zvedali, všiml jsem si, že podlaha byla shnilá. Jak jsme se rozjeli, vytáhl jsem 2 nebo 3 prkna, tak jsem se prosmykl mezi kola. Jeli jsme pomalu a já jsem říkal, buď spadnu pod kola a bude konec nebo spadnu mezi kola a snad se zachráním. Řekl jsem si, že mě do Polska nedostanou. Napočítal jsem 1, 2, 3 a pustil jsem se. Udělal jsem několik kotrmelců a zdálo se mi, že za mnou střílejí. Honem jsem strhl židovskou hvězdu a utíkal do hor (Jablunkovský průsmyk).“ Po tomto zdařilém útěku strávil děda 3 měsíce u bači v horách. Nastala však zima a bača ho přemlouval, ať jde s ním dolů do vesnice. Děda však odmítl a vydal se do Ružomberka. Na cestě se živil tím, co našel v lese, ale také i drobnými krádežemi. Po několika týdnech se dostal do Ružomberka na nádraží. Někdo na něj začal volat: „Synku, pojď sem. Pomož mi tady s tím kufrem.“ Děda se toho člověka nebál a rád mu pomohl. Na oplátku dostal 5 korun. Jakmile přijížděly další vlaky, děda sám se sám začal nabízet, aby si přivydělal. „Já se musím dostat k Partyzánům!“, říkal si děda. Jediný, koho odtud znal, byl místní lékař. Děda se za ním jednou vydal, pootevřel dveře do ordinace. „On seděl za skříní, měl na uších sluchátka a já hned pochopil, že má vysílačku – on byl československý vysoký důstojník, kterého schválně nechali na Slovensku, aby vešel do Hlinkovy gardy jako vyzvědač.“ Od něho děda dostal heslo a pokyny kam a jak má jít k Partyzánům. V blízkosti Demänovské doliny se s nimi setkal a s velitelem si padli do oka. „Nejprve mě poslali na rozvědku do Hrádku, kde byla Německá tanková jednotka, já jsem to však nevěděl. Chtěli mě zkoušet. V kasárnách Němců u vrat stál voják. Já jsem šel kolem a dal jsem se s ním do řeči. Schválně jsem mluvil zkaženou němčinou, aby nepoznal, že umím dobře německy. No a on mi vykládal všechno: kdo tam je, jaké tanky tam jsou, kolik jich tam je.“ Takto byl děda vlastně přijat k partyzánům. Nejprve jako spojka, poté jako válečník. Tehdy Slovensko ještě nebylo okupováno, proto jsme jako partyzáni museli utéct do hor. Povstání měli organizovat z fronty. V roce 1944 dostali rozkaz přiblížit se k frontě na východ. Část z nich se dostala až za frontu do Minských lesů, kde se setkala s Československou armádou. Zařadili je do příslušné brigády a vycvičili je jako parašutisty za pouhé 2 týdny. Shodili je na Prašivou v horách. Němci ustupovali z Maďarska přes Slovensko, tehdy začal Partyzánský boj. „Do dubna 1945 bylo těžké období. Nedostali jsme jídlo. Od Slováků jsme mohli koupit, ale my jsme měli strach, že nás prozradí Němcům. Peníze jsme měli. Rusové nám shazovali náboje, zbraně, baterie do vysílaček, ale jídlo ne. Tím nás nutili bojovat.“ Tehdy se děda stal velitelem. „Opravdu velmi těžká doba. Jak jsme byli v Rusku, vážil jsem 28 kilo a to mi bylo 15 let.“ V roce 1944 se partyzáni sešli v Nízkých Tatrách s Vlasovci. “Byla přestřelka a oni měli kulometné hnízdo. My jsme měli protitankovou pušku. Obsluhovali ji dva kluci. Velitel chtěl, abych jim řekl, kde přesně je, aby ho mohli zaměřit a zlikvidovat. Byli v zákopu, volal jsem na ně, oni se neozývali. Vlezl jsem tam a oba dva byli mrtví. Začal jsem uvažovat, jestli běžet zpět nebo jestli střelit. Řekl jsem si, že vystřelím já. Nevšiml jsem si, že chránící polštářek, abych nedostal takovou ránu, spadl. Zaměřil jsem a střelil, ale víc nic jsem nevěděl.“ Když se vzbudil, byl nad ním velitel a sanitář, který ho obvazoval. Ta puška dědu kopla a rozbila mu dásně. Velmi těžko jedl. Hned poté se ptal, jestli se trefil. Velitel ho pohladil a řekl, že vše proběhlo v pořádku. Takto děda dostal svůj první válečný kříž v roce 1948. Po skončení války a po vytoužené cestě do Izraele děda uvažoval: „Co bude lepší: oženit se s armádou nebo se ženou. Nakonec jsem se rozhodl, myslel jsem, že jsem aspoň normální a lepší bude se oženit se ženou.“ V roce 1952 se konala svatba s jeho přítelkyní Ruth a o rok později se jim narodil syn Doron = „Dar Boží“. O 5 let později se jim narodil druhý syn Rami = „Mohutný“. Oba dva synové i s dědou museli nastoupit v roce 1982 do války Mír pro Galileu. V červnu dědovi oznámili, že jeho syn Doron v této válce padl, konkrétně 23. 6. 1982. Následující roky nemohl najít smysl života. Do nedávné doby měl řidičský průkaz na všechny typy vozů. Po té, co vystoupil z armády, zvažoval, jaké zaměstnání si vybrat. Tehdy v Izraeli byla o práci velká nouze. „Šel jsem do nejprestižnější stavební firmy Sorel bone – dělá silnice a staví domy. Jeden z nejdůležitějších ředitelů se jmenoval David Kohel.“ Právě do této firmy se šel ucházet o místo. Vedoucí se na něj podíval a řekl: „Umíš řídit velké těžké náklaďáky?“ Děda odpověděl: „Řídím všechno, dokonce i kurkynet (koloběžku).“ Touto odpovědí si ho získal. Hned ho poslal do velkoskladu firmy, aby ho prozkoušeli. Test udělal bez problémů. Opět přišel za panem Kohelem. Ten ukázal na velké parkoviště a povídá: „Tam stojí Oldsmobile, vidíš ho? Tak ty budeš jezdit s ním. Zítra v noci se má vrátit jeden z našich hlavních ředitelů a poslanců z Ameriky a ty budeš jeho šoférem.“ Když večer přišel na letiště a pozdravili se, ředitel a poslanec se zeptal: „Ty jsi členem naší strany?“ „Promiňte, pane, ale vy ceníte člověka podle toho, v jaké straně je? V tu ránu, jako kdybych mu dal facku.“ Nakonec se tak sblížili, že ho děda považoval skoro za svého otce. V současné době děda žije v Izraeli, k nám do České republiky lítá jednou za rok vždy na měsíc. Je úžasné konverzovat s člověkem, který toho tolik zažil a se kterým je ještě všeho všudy legrace. Autor: Tereza Kubáčková (Soutěž PŘÍBĚHY 20. STOLETÍ - 2013) (Převzato s laskavým souhlasem Post Bellum z http://www.pribehy20stoleti.cz/pribehy/2013218_z-dobytcaku-do-oldsmobilu/) |
Dodatečné materiály: | |
Dokumenty: | |
Fotogalerie: | Fotogalerie |
Videogalerie: | |
Zvuk: | |
Vzpomínky: |
Zdroj: | |
Hlavní foto: | Post Bellum |
Text: |
https://www.pametnaroda.cz/cs/bachrach-petr-1929 http://www.pribehy20stoleti.cz/pribehy/2013218_z-dobytcaku-do-oldsmobilu/ |